Mischelle Santin - vítězka 114. Hunger games

13. prosince 2014 v 23:32 | Ian |  District 2
http://vignette1.wikia.nocookie.net/thehungergamesrp/images/4/42/Tumblr_lhbim2ZQqw1qz7lxdo1_500.jpg/revision/latest?cb=20140615075131


665

1 10
Jméno: Mischelle Santin
Pohlaví: žena
Věk: 23 let
Kraj: 2
Vzhled: První věc, kterou si vůbec na ní můžete všimnout jsou její dlouhé, ani ne světle, ani ne tmavě hnědé vlasy s bílými pramínky kolem obličeje, které celému účesu dodávají originalitu a zajímavost. Vždycky se držela své přírodní barvy a nikdy neměla chuť zkoušet například takovou červenou barvu, jako bylo v jednu dobu velice populární. Co se týče její postavy, je to ta postava, o které sní snad každá druhá holka a ona je na ní nesmírně pyšná. Ačkoliv je velice malá, přeci jen měří něco pod metr šedesát, a vždy byla ta nejmenší ze všech, ale má neuvěřitelnou sílu, hlavně tedy v rukou. Na akademii trénovala hlavně šplh, také hodně běhala a střílela z luku, takže za těch šest let jí to docela poznamenalo, samozřejmě toto poznamenání bylo jenom vítané. Dekolt sice nemá zrovna přeplněný, ale nikdy toho nelitovala. Pokud se tedy přes postavu dostaneme k obličeji, jako první na vás zajiskří její tmavě modré, na první pohled ledové oči s dlouhými, černými řasami, obohacenými upraveným obočím. Pod nimi malý nosík nijak nenarušuje harmonii ostrých rysů její tváře a ani světle růžová, od přírody suchá ústa.
Rodina: Matka: Emma Santin
Otec: James Santin
Bratr: Cody Santin (o 12 let mladší)
Sestra: Mya Santin ( 16 let mladší)
Povaha: Mischelle vždy byla velice upovídaná, ambiciozní a svérázná dívka, která co si umanula, za tím si stála, i když ne vždy to mělo ty nejlepší následky. Byla vychovávaná jako jedináček. Vždycky měla i jedináčkém zůstat, a proto se kolikrát nechovala úplně vždycky tak, jak by si někdo představoval. Ve škole bývala vždy středem pozornosti a nikdy si nenechala ujít žádnou akci. Kolikrát to lidem i vadilo, ale tak nějak si na ní časem zvykli a nikdo s tím nadále neměl problém, přeci jen v druhém kraji to nebyla žádná výjimečná vlastnost, téměř třetina, ne-li více lidí se chovalo dost podobně. Nejhorší období, kdy se její povaha začala rapidně měnit, bylo, když dovršila dvanácti let. V tento rok se toho událo tolik, že jí samotnou to dost poznamenalo. Ne doslova, ale do té doby byla jako každá mladá dívka v jejím věku. Strašně ráda chodila do školy, učila se a občas se povyšovala nad ostatní. Avšak od jejich dvanácti let začala chápat všechno jinak, nejen proto, že už nebyla jedináčkem, ne jen proto, že začala chodit na Akademii, ale možná proto, že pochopila, jak to na světě chodí. Zajímala se o všechno, o čem se jen promluvilo.
Schopnosti: Už od malička byla tak nějak vedena k tomu, aby cvičila, aby na sobě pracovala, jelikož její otec nějakou dobu dělal pomocného trenéra na Akademii. Nikdy nebyla líná, že by proseděla celé dny doma a koukala se, jaké je venku počasí. Kdykoliv mohla, chodila běhat do lesa, nebo se jen tak procházela se svými sourozenci po venku a když měla náladu a její otec s tím souhlasil, vzal jí nedaleko na louku, kde se učila střílet z luku. Ze začátku jí to vůbec nebavilo, možná proto, že jí to nešlo, ale jakmile na to přišla, nebo spíše byla donucena se to naučit, chtěla chodit trénovat pořád. A co se týče zbraní, nebyla to jediná, kterou ovládala. Na akademii jí zaujali velice nože. Strašně se jí líbilo, jak jejich trenér tím, že házel nože do figuríny, vždy udělal nějaký motiv. Samozřejmě věděla, proč se tohle učí, ale nikdy jí nenapadlo, že ona zrovna by to v praxi mohla použít. Její nejsilnější stránkou vždy byly silné paže, a proto její nejoblíbenější disciplínou byl šplh na laně, ve kterém excelovala. Bylo toho tedy o dost víc, jako například plavání, pohybové a strategické dráhy, ale nikdy jí to neoslovilo tak, jako šplh. Abychom se nebavili jenom o její fyzické stránce, byla docela úspěšná i v mapování terénu, logických strategiích a postřehu. Jedna z věcí, která jí vážně nikdy nešla a vlastně se tím nijak nezabývala, bylo rozeznávání přírodnin. Všechno jí to v hlavě splývalo do jednoho a když se jí sem tam povedlo něco rozeznat, skákala samou radostí do stropu.
Životopis: Narodila se ve druhém kraji, tudíž už jak samotný kraj napovídá, nikdy nezažila nějak strašnou chudobu. Samozřejmě její rodina nikdy nepatřila k těm úplně nejbohatším, ale vzato byla docela známá a měla dobrou pověst. Už od narození žila spolu s matkou a otcem v menší vile v zapadlejší ulici na samotném konci kraje, proto měli docela blízko lesy, louky a kousek za jejich pozemkem stál, vlastně pořád stojí ohradník, kterým sice dávno elektřina neprochází, jelikož profíci nemají moc ve zvyku utíkat, ale přeci jen z něj měla docela respekt. Dlouho si žila život jedináčka, chodila do školy, ve které excelovala. Ve dvanácti letech, vlastně několik měsíců po oslavě přišel na svět malý bráška Cody. Ne že by se tím její život nějak změnil, to v žádném případě, ale přeci jen docela dlouhou dobu se všichni zajímali více o malého, roztomilého kloučka, než o náctiletou Mischelle. V tu dobu už chodila na akademii, která jí měla připravovat do Hladových her, kterých podle ní se stejně nikdy určitě účastnit neměla a i přes tuto její domněnku tam strašně ráda chodila a snažila se, jak jen mohla. Vždycky chtěla být nejlepší, ale nevadilo jí, když tomu tak nebylo.Sice byla hodně soutěživá, ale taky byla natolik optimistická a možná tak trošku lajdák na to, aby jí vadila prohra. Co však jí ale ani ve snu nenapadlo bylo to, že v jejich osmnácti letech, poslední rok, co mohla být vybrána do her, se tomu tak stalo. Z jedné strany chtěla prostě utéct, na sklizni dělat, že neexistuje, ale něco jí to nedovolilo. Možná ty roky dřiny, ty roky které věnovala jenom tréninku a vlastně taky možná atmosféra, která tam v tu dobu vládla. Zkrátka sebrala veškerou svou odvahu a vydala se nahoru na podium, s hlasy, volající její jméno za zády. Doteď si pamatuje jak se v tu dobu její duše jakoby odpojila od zbytku těla a někam uletěla. Ačkoliv bývala soutěživá a tvrdohlavá, nikdy by neublížila ani mouše, ale akademie jí naučila něco o sebezáchově. Věděla, že pokud nechá, aby se k ní někdo přiblížil, aniž by někoho zabila, že umře a tohle si nedokázala připustit. Těch pár dní, které strávila s dalšími tři a dvaceti splátci v Kapitolu dělala, jakoby tam nebyla. Cvičila jenom když si byla jistá, že jí nikdo neuvidí, zkrátka nechtěla být nápadná a už vůbec se nechtěla předvádět.Tohle dělala na radu svého mentora. Získala si docela hodně příznivců a tím, že se nepředváděla, tak proti ní nikdo nebyl zaujatý a ona měla několik dnů čas na promyšlení plánu, než začne někdo na ní útočit. No, nejspíš se jí to teda povedlo, jelikož se po pár dnech stala vítězkou 114. Her, i když to sama ani ve snu nečekala. Avšak to, co musela udělat si vyčítala ještě dlouho poté a stále se jí to občas vrací. Jako osmnáctiletá vítězka se vrátila, dalo by se říct domů, ale zůstala nadále žít sama ve svém vlastním domě. Potřebovala se z tohoto zážitku vzpamatovat a i když si myslela, že bude potřebovat svou rodinu, nebylo tomu tak. Musela se smířit s tím, co udělala a to sama a po svém. Pár měsíců na to poznala muže, do kterého se při prvním pohledu, nedá se sice říct úplně zamilovala, ale rozhodně byla do něj zakoukaná. Myslela si, že je to muž jejího života a tím i bez mála dva roky i byl. Nikdy nebyla šťastnější a tento vztah jí pomáhal zapomenout na to, co se stalo. Pořád se vídala se všemi známými, lidé jí najednou začali poznávat, ohlíželi se za ní, dokonce jí děti zastavovali, aby se jim podepsala. Ze začátku se jí to líbilo, ale časem si uvědomila, že takhle nechce žit.Nechce být všem známá, i když už s tím nejspíš do smrti, nebo ještě dlouho nic neudělá, jen nechtěla být prostě ta namyšlená vítězka z druhého kraje, která se svým egem nikam nevleze a tento vztah jí to přesně dopřával. Dokonce zjistila, že je vážně zamilovaná, že už nechce nikoho jiného. Takhle žila dva dlouhé, ale přitom se zdálo, že krátké dva roky, než se její rodiče v jejich dvaceti letech přestěhovali. Přestěhovali se proto, protože její mladší, desetiletý Cody smrtelně onemocněl. Sama dlouho nevěděla, co mu je, vlastně to ani vědět nechtěla. Sedávala v nemocničním pokoji každý den, poslouchala jak všechny ty přístroje pípají, sledovala všechny hadičky, které mu vedly z těla a nechtěla se odtamtud ani pohnout. Ani si pomalu neuvědomovala, že se Aidenovi ani nezmínila o tom, že je úplně na opačné straně kraje, ale pořád si nalhávala, že už tu dlouho nebude. Že se Cody uzdraví, převezou ho domů a ona bude moci zpět za svým vyvoleným. To se však nestalo a zhruba deset měsíců její bratr se z nemocnice ani nehnul a tím se odtamtud nehnula ani ona. Přestala dokonce skoro i jíst. Nechtěla, aby na ní někdo mluvil a nechtěla dělat nic jiného, než pozorovat svého bratra, jak leží v bílých peřinách se zavřenými oči a namodralou kůží. Po deseti měsících se nějakým zázrakem uzdravil, i když tato nemoc měla své následky. Musel se znovu učit mluvit a jeho paměť nebyla zrovna nejlepší. Hodně zapomínal a Mischelle měla potřebu s ním pořád být. Dva roky uplynuly jako voda. Tím, že málo jedla ztratila hodně kil a její rodiče se o ní báli, přeci jen stačilo, že jejich syn málem umřel, nemohla dovolit, aby se trápili i kvůli ní. Snažila se dostat opět do svého režimu a zhruba za rok byla taková, jako dřív. Všechno najednou bylo opět až podezřele dokonalé a ona věděla, že musí opět vidět Aidena. Věděla, že dva roky jsou dlouhá doba a smiřovala se s tím, že si nejspíš někoho už našel. Když přijela do vesnice vítězů, první co bylo, šla se podívat na hřbitov, kde Aiden pracoval. Nebyl tam. Ptala se na něj, ale nikdo o něm pomalu ani neslyšel. Strašně se bála. Bála se, že se s ním něco stalo. Další den se šla projít, až došla k nějakému opuštěnému domu, uprostřed ničeho. Tam na něj narazila. Nejdřív nevěděla, jestli je to vůbec on. Nepoznávala ho. Byl něčím jiný. Pohublí, neupravený, ale ona doufala, že se to spraví. Doufala, že jí odpustí, když mu všechno vysvětlí. Odpustil jí, ale po Díkuvzdání, kdy byla donucena říct proslov, který jí nachystal Kapitol se opět něco změnilo, i když se snažila to říct jinak. Každý zastával trošku jiný názor na tuto věc, ale ona byla smířena s tím jeho a vlastně nakonec se smířil i on s tím jejím, tedy alespoň takhle to ona cítí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ketniss Ketniss | 14. prosince 2014 v 10:46 | Reagovat

Michelle má 18 let

2 Ketniss Ketniss | 21. prosince 2014 v 11:34 | Reagovat

Aktualizace profilu:

životopis:

Narodila se v 2. kraji, kde i do teď zůstali. Bydlí v menší vilce na kraji 2. kraje daleko od centra dění. Do svých sedmi let byla jedináčkem, vlastně do doby než nastoupila do školy. Před desíti lety na svět přišel její mladší bratr Cody, kterého pomáhala vychovávat. Jejich rodina nebyla vůbec chudá, ale zase ani nějak extra bohatá, že by vyčnívali z davu. Jelikož matka chodívala do práce, stejně jako otec, musela mnohdy hlídat svého brášku a proto dlouhé doby nechodila s přáteli ven, ne že by žádné neměla, ze školy znala spousta lidí, ale neměla čas. Ve dvanácti začala chodit do výcvikového centra, kde jí to ze začátku moc nebavilo, ale později tam velmi ráda chodívala. Zanedlouho se narodil další přírustek do rodiny a tentokrát malá sestřička Mya. Matka přišla o práci, nebo lépe řečeno z ní odešla, aby měla čas na své tři děti. Otce začali čím dál méně vídat, protože jezdíval i někdy na několik měsíců do centra, kvůli práci. Jak všichni ví, zvítězila ve 114. hrách. Od té doby jí lidé poznávají, což je pro ní novinka. Její rodina jí přivítala s otevřenou náručí, stejně jako celý druhý kraj. Mají svou první dámskou vítězku, to je pro ní čest, ale ona chce vše vrátit do starých kolejí, což se jí nejspíš nepovede.

Povaha:

Mischelle je upovídaná dívka se smyslem pro humor. Ve škole se jí daří dobře, stejně jako v Akademii. Je hodně společensky založená a rodinný typ. Je trošku povrchní, ale to se už u ní toleruje, jelikož v jejich kraji, je takových mnohem víc. Normálně nějak nevyčnívá z davu, ale občas je ráda středem pozornosti. Zkrátka její povaha je "Jak se probudím, taková jsem" Tudíž jestli se dobře vyspí, má dobrou náladu, nebo naopak. Po hrách se to nějak extrémně nezměnilo, pořád je ta upovídaná společenská dívka, ale v hlouby srdce je pořád ta splátkyně v aréně. Už nikdy nebude jako předtím, to je jasné, vždyť zabila nevinné lidi a to v ní utkvělo. Pořád si říká, že jí aréna nezměnila, možná i tomu věří, ale všichni ví, že to tak není.

3 Kory Kory | Web | 29. května 2016 v 10:54 | Reagovat

Je to moc dlouhé. Nikdo to číst nebude.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama